nekorektní blog DK

TÝDEN.CZ

10. 12. 2018
Rubrika: O filmu

...tak za rok u Puppu!

Autor: David Kabele

10.07.2007 13:00

Poslední ohlédnutí za 42. MFF KV


Uvažovat o cestě za největším filmovým svátkem v českých zemích, tedy na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, jsme začali až někdy na začátku června. Byl to jeden z mnoha nápadů mé drahé redakční kolegyně, který jsem pro jistotu nadšeně odsouhlasil a dál se jím nezabýval. Z blahého rezistentního spánku mě vytrhla až informace o tom, že nám byla vskutku vystavena novinářská akreditace. Dnes musím uznat, že drahá kolegyně by si zasloužila vyznamenání – byl to nápad roku.


Dvě města
Festivalové zkušenosti jsme už oba měli, několik let připravujeme zpravodajství z Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hoffmana v Ostrově, zúčastnili jsme se i folklorních přehlídek nebo letos i slavného dětského filmáku ve Zlíně. Vary jsou však úplně jiné, Vary jsou město, které těch deset dní žije filmem tak intenzivně, že ani ten největší apatik by si toho nemohl nevšimnout, Vary pohltí bez milosti každého, kdo se jim namane. A je to krásné pohlcení filmem a neopakovatelnou filmovou a filmařskou atmosférou. Když jsme z Varů v neděli odjížděli, byla teprve jedna noc a jedno ráno po slavnostním ukončení přehlídky. A celé Vary jakoby oddechovaly po dlouhém mejdanu a vyspávaly kocovinu. Kromě kolonády město skoro usnulo. Tak velký je rozdíl mezi Karlovými Vary rozdováděnými a ani v noci neusínajícímu v době konání festivalu a jenom jeden den po něm.

Panoptikum města varského
Festivalovou živost však netvoří jenom filmy. Je to hlavně ono slavné a bájné genius loci – tady se jednak snoubí zajímavé prostředí města a multikulturní pestrost návštěvníků přehlídky. Dveře od záchodů si tu podávají čeští studenti, filmové hvězdy a politici s mezinárodní směsicí novinářů a obchodníků.

Novinářská práce na MFF KV
Zajímavá zkušenost je pro nás také práce v press-centru, které se nacházelo v prvním patře hotelu Thermal. Právě díky internacionalitě osazenstva asi třiceti notebooků, o které se tu skoro válčilo, bylo zajímavé pozorovat, že češtinu tu skoro neslyšíte. I tuzemští novináři, kteří se hned od vidění nepoznají, si tu počítače předávají a komunikují pro jistotu v angličtině. Vznikají tu občas vtipné situace, kdy až po pár větách si oba účastníci anglického dialogu všimnou, že na jmenovce kolegy je české jméno a hledat tak mezinárodní výrazy není nutné. „Aha, vy jste vlastně z Reflexu, tak to snad můžeme i česky,“ zaslechl jsem.

Jak se dělá zpravodajství
Z profesionálního hlediska mě bavilo i pozorování svých kolegů, hlavně těch českých. Měl jsem pocit, že třeba Mirka Spáčilová tu je hned ve čtyřech provedeních, protože jsem jí potkával za každým sloupem. A to většinou v nějaké družné konverzaci, takže jak k tomu ještě stihla psát několik článků denně, je mi upřímnou záhadou. Podobně byla aktivní i Irena Hejdová, která kromě článků pro redakční internetový list stíhala psát každý den zápisky na svůj blog. Zajímavá praxe byla také napsat recenzi na film předem, abyste se pak nemuseli obtěžovat s bojováním o klávesnici a mohli jít rovnou na nějakou párty. A úplně nejlepší byli novináři z asijských zemí, kteří si ke sdílenému press-počítači připojili ještě svůj laptop, elektronickou nahrávačku, PDA diář a profesionální fotoaparát a vše to stihli nějakým záhadným způsobem zpracovat a odeslat na druhý konec světa. Vše rychleji, než jsme my dva vymysleli nadpis.

Baťůžkáři a uznání na konec
„Jak tak pročítám ty naše články,“ napsala mi včera kolegyně Anička po ICQ, „tak zjišťuju, že to těm batůžkářům docela dáváme sežrat.“ Pravda, občas jsme si z nich trochu utahovali. Přitom všichni zahraniční hosté i filmaři karlovarskou atmosféru, z velké části tvořenou právě baťůžkáři, velmi oceňovali. „Je tu mnohem větší legrace než na všech ostatních festivalech,“ říká za všechny třeba francouzský filmový distributor Artemio Benki v rozhovoru pro Festivalový deník. Na velkých a významných přehlídkách, jako jsou třeba Berlinale nebo Cannes, jsou v naprosto drtivé převaze mezi návštěvníky lidé z oboru a novináři. Lístky na představení na zahraničních festivalech jsou také několikanásobně dražší než ve Varech. To přispívá k nezaměnitelnému prostředí české přehlídky. „Jasně že se sem zase vrátím, už jsem tu potřetí,“ řekl mi jeden z baťůžkářů. Zrovna na sobě skoro nic neměl, čistil si totiž zuby u vedlejšího umyvadla v naší ubytovně. Odplivl si zubní pastu a pravil: „V Praze se na filmy skoro nedívám, a když, tak na nějakou (cenzurováno), jenom pro vyčištění hlavy.“ Co tě sem tedy přitahuje, ptám se a zároveň kontroluji imidž (svou) v zrcadle. „No kromě filmů, který se jinde neviděj, taky to všechno kolem, kamarádi, Becherovka a tak.“ Tenhle polonahý baťůžkář vlastně představoval klasického zástupce největší divácké skupiny, která k Varům patří stejně jako Marek Eben a Jiří Bartoška.

Na co nezapomenu...
Nemohu se však v tomto osobním pohledu vyhnout také hodnocení filmů. Viděli jsme jich oba asi dvacet, průměrně tak tři denně, což je ještě celkem únosné pro zdravý vývoj. Některé už jsem skoro zapomněl, některé se mi nelíbily, na některé asi nezapomenu. Za všechny jmenuji třeba holandský snímek Interview dle původního filmu Thea van Gogha, který neuvěřitelně fascinujícím způsobem vypráví o intimitě, novinářích, snobství a celebritách – více ve výborné Aniččině recenzi. O filmu Nakonec přijedou turisté jsem psal tady. Snímek patří mezi filmy, které zpracovávají docela „ohrané“ téma (holocaust a německo-polské vztahy) netradičním a osvěžujícím způsobem, aniž by se uchýlily k laciné, dojemné a patetické story. Do třetice vypíchnu bezvadný ruský film Děs, který je stále s tebou. Ten potvrdil, že ruští filmaři patřili a patří mezi špičku ve svém oboru. Příběh a metaforická proměna i herecký výkon hlavního hrdiny diváka na hodinu a půl úplně pohltí.

Vyjmenoval jsem víceméně náhodně tři zajímavé filmy, ale za zmínku jich podle mě stojí víc. Stačil jsem si za ten týden ale také všimnout, že čím horlivějším divákem jste a čím rychleji se přesunujete po Varech, abyste stihli další film, tak tím více máte pocit, že vám toho až příliš mnoho uteklo. Na mém seznamu filmů, které „musím někde sehnat“, je s koncem festivalu osm odrážek. Bohužel, jsou to hlavně ty filmy, o kterých se nejvíce mluvilo a ty, které byli nejvíce ceněné. Je to jako s tím jídlem, se kterým roste chuť.


Za rok před Puppem. Třeba i s vámi.
Příští rok to snad zkusíme znovu, poučení z nezdarů a s předem vypracovaným itinerářem, který se nám sice už po prvním dnu úplně sesype, ale dobrý pocit je dobrý pocit. Budu rád, pokud se tam potkám i s vámi. Pokud ano, tak

na shledanou za rok v Karlových Varech!


Psáno pro Malé (ale naše) noviny.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na konec přidám ještě sestupné odkazy na všechny naše články, které jsme pro Malé (ale naše) noviny v průběhu festivalu napsali:

 

První festivalové pozdravení (3. 7.)

Festivalový pozdrav č. 2 (4. 7.)

Do třetice z Varů (5. 7.)

Pátý den je krizový, aneb znavené Vary (7. 7.)

Dvě recenze z Varů (7. 7.)

Vary dovařily, aneb MFF KV u konce (8. 7.)

...tak za rok u Puppu! (9. 7.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hezké prázdniny!

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8

Diskuze

David Kabele

Komentáře, které jinde neprošly...
element
Oblíbenost autora: 7.18

O autorovi

Infantilní, přemoudřelý, předčasně morálně uvažující, naivní, senilně zapomínající, společensky vypadající, nekulturně jednající mladistvý element.

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31